4. den závodu

 

Er Rachidia - Qwarzazate

 

    Je černočerná tma a vřískající budík nás nekompromisně žene z pelechů. I vedle, u Oldy, už se něco hýbe a i oni vstávají. Dnešek bude náročný. Olda i Juraj mají svůj první den v marocké poušti. Mají naplánován přejezd celého testu a ten dnes měří 386 kilometrů. K tomu musíme připočíst ještě přes padesát na start testu, které Juraj musí ujet po ose. Motocykly už jsou od včerejšího večera připraveny. Oldův si spokojeně hoví naložen v přívěsné boudě a Olda jej vytáhne až na startu testu. Jurajův je naložen v garáži našeho karavanu jen tak napůl. Abychom nemuseli opět vymontovávat přední kolo, když motorka do karavanu nevejde celá, nechali jsme její přední kolo a řídítka vystrčena ven z otevřených dveří. Ty jsme jen tak přidrátovali, aby v případném větru netřískala. Ze zlodějů jsme strach neměli i kdyby snad o něco měli zájem, udělali by takový rachot, jenž by nás určitě probudil. To byl důvod proč Juraj musel ranních padesát na start testu po ose. Nyní v chladném, černém ránu uvádíme postupně naše tělesné schránky do provozního stavu. Milan starší vaří kafe, my tři ostatní vytahujeme motorku a ladíme poslední nezbytnosti. Juraj se obléká do jezdeckého a postupně na sebe natahuje to nejteplejší, co má. Oldova výprava ještě snídá, když my po domluvě startujeme a jedeme k nedaleké pumpě tankovat naftu.

    Je půl sedmé, což poznávám nikoliv pohledem na hodinky, ale podle rachotu prvních projíždějících motocyklů, jež projíždějí kolem pumpy a mizí ve tmě. Už máme natankováno, kolem nás sviští další a další motocykly, Olda pořád nejede a my jsme čím dál tím nervóznější. Nakonec muka čekání nevydržíme startujeme a vyrážíme do tmy za všemi ostatními. Oldův Jezevčík je mnohem rychlejší a tak nás jistě brzy dojedou. Uháníme stovkou ani ne patnáct minut a už nás Juraj předjíždí a signalizuje ať zastavíme. Vyžaduje si kuklu, kterou před odjezdem, když mu ji Milan nabízel, zavrhnul. Oldovo auto nás v rychlosti míjí a tak i my vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Juraj na motocyklu rychle dohání Oldu, oba postupně mizí a tak ve tmě zůstáváme sami. Ukrajujeme další z mnoha dnešních kilometrů, strach z bloudění nemáme, každou chvíli nás předjíždí další a další motocykly.  Tma pomalu ustupuje rannímu šeru. Sjíždíme do širokého rozeklaného kaňonu a já lituji, že je ještě tak málo světla, abych jej mohl vyfotit. Po jeho dně pak pokračujeme v cestě. Míjíme mnohé osady a vesnice. Později kaňon opouštíme a s přibývajícím světlem se i krajina čím dál víc otevírá. Vdáli už vidím na krajnici zaparkováno Oldovo auto a víc vlevo všechny závodníky jež nás ve tmě postupně předjeli. Dochází mi, že jsme nic nezmeškali, že zde stejně všichni čekají na první sluneční paprsky a s nimi na start prvního z nich do dnešního testu. Parkujeme vedle Oldy a já netrpělivě vyskakuji, abych zachytil tuhle neopakovatelnou atmosféru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Pořadatelé závodníky rovnají podle výsledků průběžného pořadí, tak jak budou postupně startovat. Běžím, abych zachytil start nejlepších z nich, ale také hlavně proto, abych zachytil start Jardy Katriňáka. Stojí vepředu, mezi nejlepšími. Přeji mu mnoho úspěchu, štěstí a zdaru a Jarda je rád, že se setkává s někým z domova a děkuje za podporu. Věděl o nás, ale v tom kolotoči jsme se ještě neměli možnost setkat, takže teprve až nyní. Jdu dopředu, kde už startují první jezdci. Prvních deset startuje po jednom v dvou minutových intervalech, ti ostatní po dvou, každých 30 sekund. Fotím startující jezdce a čekám na Jardu. Vyběhl jsem z auta nalehko jen v mikině a nyní mi je v ledovém větru strašná zima. Krčím se za terénním autem pořadatelů a zde v závětří je lépe. Jarda zamával, startuje a mizí v oblaku prachu kdesi mezi vzdálenými kopci. Vracím se nazpátek k našim autům. V řadě závodníků vidím Ivo Kaštana, fotím i jeho a přeji hodně zdaru. Pak už se utíkám obléknout. U nás vrcholí přípravy k odjezdu. Je dotankováno, kluci oblečeni a nabaleni vším, co můžou potřebovat. Tak už jen společná fotka na rozloučenou, pak ještě jedna, protože nám tam zrovna projíždí autobus, startování motorek a už nám oba mizí v dáli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Setřeseme trochu divný pocit smutku, sedáme do aut a vyrážíme do cíle dnešního testu, kde jak pevně věříme oba jezdce zase v pořádku naložíme. Jedeme nádhernou krajinou, zprvu rovnou jako stůl, později se vlnící a měnící se v hory. Všude poušť a sucho. Kdo by však hledal písek, byl by zklamán. Pouze štěrk a kamení. Řídký výskyt vody signalizují pouze oázy porostlé palmami, pro nás Evropany velice exotickými. V oázách je vidět život i vesnice a městečka. Na místech, kde by člověk nehledal absolutně nic, najednou sedí u cesty stopař. Odkud se vzal, kdo ví? Na kraji jedné z oáz zastavujeme a přesto, že jsme předtím nikoho neviděli, najednou je kolem nás plno dětí. Jednu skupinku chci vyfotit a děti ochotně pózují. Když je vše hotovo, dožadují se odměny hlasitým voláním „bonbon,  bonbon“. Překvapen, že se domluvím je poctivě odměňuji a rázem je kolem nás dětí snad dvacet. Raději nasedáme a odjíždíme. Tolik bonbonů jsme neměli. I na velikou odlehlost od civilizace jsou zde cesty vynikající. Milan stále opakuje: „Kéž by takové cesty byly v Bodicích (jméno obce, kde bydlí)“. Jen ty méně významné mají jen jeden pruh a když se dvě auta míjejí, jedno musí na krajnici. Po takové silnici uháníme stovkou a už jsme si tak zvykli, že nás to ani nepřekvapuje. Už najíždíme opět na spojovačku, po které pojedou závodníci do cíle dnešní etapy. Kdybychom se na téhle křižovatce dali doprava, za dalších zhruba 80 kilometrů  jsme v Qwarzazate, cíli dnešní etapy. My však musíme doleva a to máme ještě sto kilometrů do cíle testu. Jedeme nyní okolo nějakého tajemného zdroje vláhy. Silnici lemují palmy a je vidět i zelená tráva a zasetá políčka. Projíždíme větším městem jménem Zagora. Za nim opět poušť a sucho. Do cíle testu nám zbývá nějakých dvacet kilometrů, když začínáme potkávat první motorkáře. Není jich mnoho a mezi nimi i Jarda Katriňák. Z toho se dá usuzovat, že se mu v testu dařilo a že zase postoupil v celkovém hodnocení. Zanedlouho spatřujeme větší shluk aut a taky lidí a to již víme, že jsme v cíli testu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Sjíždíme z hlavní cesty a parkujeme poblíž polní cesty po které přijíždějí závodníci jež dokončili test. Samotný cíl testu je od nás vzdálen ještě zhruba 200metrů. Bereme věci a jdeme se tam plni zvědavosti podívat. Sem tam přijíždí nějaký motocyklista, ale když projede ta absolutní špička, jsou už mezery mezi závodníky mnohem větší. Odhadujeme, že cílem mohlo projet přibližně dvacet motorkářů. Zrovna přicházíme do prostoru, kde se závodníkům značí do karet průjezd, když nevelkým shromážděním fotoreportérů a nám podobných evropských diváků projede vlna vzrušení. Zjišťuji co je příčinou a vidím, že v soutěsce mezi kopci na obzoru, odkud se dá tušit trať závodu, se zvedá mnohem větší oblak prachu, než jaký předtím dokázali udělat motorkáři. Trvá to přibližně ještě pět minut, oblak prachu je čím dál větší, než se svistotem vytočeného motoru, jež zvukem připomíná F1, protne cílovou čáru první automobil. Je to bugy Jean-Luise Schlessera. To může být okolo jedné odpoledne. Za ním s větší či menší pravidelností dojíždějí další a další automobily, mezi nimi lituji i zamotané motorkáře. Při každém průjezdu auta běhá mráz po zádech z vysokého zvuku motorů a v hustém oblaku prachu není skoro nic vidět. Jdeme proti trati k asi dva kilometry vzdálené zatáčce. Přitom fotím a jsem naštvaný. Docházejí mi baterky ve foťáku a cestou sem jsme zjistili, že měnič elektřiny nefunguje. Podezřívám Oldu, který včera něco pájel na vedení svých navigačních přístrojů a půjčoval si náš měnič, že jej odvařil. Fotím, ale zanedlouho mi baterie dochází úplně a tak foťák schovávám. Snad se baterie trochu vzpamatuje. Je okolo půl třetí a podle času, kdy nás Juraj s Oldou opouštěli, začínáme pomalu vyhlížet, kdy i oni dorazí do cíle. Pozorujeme závodníky jež dorazili do cíle testu. Jsou dokonale vyčerpáni, ať už jsou to ti první v pořadí a nebo ti zprostředka startovního pole. Zvlášť na motorkářích je vidět, že si hrábli až na dno svých sil. Mnohým trvá dobrých pět minut, než zase nastartují svůj stroj a pokračují dále. Vracíme se zpět k autům, oblak prachu už se skoro nerozplývá a je trvale rozprostřen nad tratí. Naši pořád nikde, ale stále se nic neděje. Cílem dokonce už projíždí Čagin s Kamazem, po nějaké době i Karel Loprais s Tatrou a kluci pořád nikde. Ptáme se Karla, jenž zastavil u nás, jestli naše motorkáře nezahlédl. Ten říká, že nějaké motorkáře mimo závod zahlédl, ale jestli to byli zrovna ti naši neví. Karel odjíždí a my pořád nic nevíme. Sedíme a čekáme. Neustálý prach nám leze na nervy, na ty nám lezou také místní kluci opět se svým monotónním „mesijé“. Oba Milanové, starší i mladší jsou nervózní, ale na sobě nedávají nic znát. Volají mobilem, pořád nic, žádná odpověď. Začíná se smrákat, závodní vozidla, teď už dokonale promíchaná projíždějí s větší či menší pravidelností kolem nás a kluci pořád nikde. Vařím na večeři svoji, mezi ostatními spolucestujícími oblíbenou, nudlovou polévku. Jednoduchý recept: Vezmi pytlík libovolné polévky (hovězí, slepičí, francouzská), hodně vody, kostku bujónu, případně dvě, libovolně koření podle chuti, nechej zavařit a přidej všechny momentálně dostupné těstoviny (od kolínek až po špagety), množství podle požadované hustoty a vše samozřejmě povařit. Ještě jsme nedojedli, když se z černočerné tmy vylouply dvě motorky a zajíždějí mezi nás. Jedním z motorkářů je Olda, druhého nepoznáváme. Plni zvědavosti se vyptáváme. Na trati dojeli Francouze s proraženou zadní duší. Údajně už dvě vyměnil a tak vyčerpaný pokračoval na prázdném zadním kole. Později se mu prázdná pneumatika vyzula a úplně roztrhala. Olda s Jurajem mu pomohli pneumatiku vymontovat z kola a pokračovali po holém ráfku. Závodník byl už tak vyčerpaný a vyklepaný z jízdy terénem bez zadního pláště, že nemohl dál. Na jeho motorku tedy sedl Juraj a ve strastiplné cestě pokračovali dál. Takovým způsobem urazili přes padesát kilometrů, když se zadní kolo bez pláště rozpadlo úplně (viz obrázek). To už měli přibližně jen dvacet kilometrů do cíle testu. Přemontovali proto dobré kolo z Jurajovy motorky na motorku Francouzovu a pokračovali dál. Juraj zůstal bez zadního kola v poušti sám. Tak se jim oběma, Oldovi i Francouzovi se startovním číslem 73 Bernardu Montazovi podařilo dojet do cíle testu. Tomáš s Milanem se hned vrhli na Montazovu motorku, aby vymontovali Jurajovo kolo. Pak jsme Oldovi, jenž v rychlosti něco snědl, přivázali popruhy Jurajovo kolo na záda jako batoh a ten s ním okamžitě zmizel ve tmě. Nyní jsme konečně měli možnost věnovat se Francouzovi. Byl úplně vysílený. Dali jsme mu napít, snědl talíř nudlové polévky a taky nějaké oplatky. Milan mladší zatím dával do pojízdného stavu jeho motorku. Náhradní zadní kola jež jsme měli na jeho motorku nepasovala. Nakonec to vyřešili tak, že třmen zadní brzdy uvázali na rám a motorka byla pojízdná. Zadní brzdou se však brzdit nedalo. Na to jsme závodníka upozornili, ten zatím trochu odpočatý se slovy díků vyrazil do tmy, aby dokončil posledních 200 kilometrů, pro něj zřejmě nejhorší cesty jeho života. My, nyní už klidní, jsme čekali až oba naši jezdci dorazí. Ti přijeli asi v devět, Juraj plný zážitků a dojmů. Moc jsme však nevyprávěli. Urychleně jsme vše nakládali, abychom i my vyrazili na zbývajících 200 kilometrů, jež nás dělily od Qwarzazate,dnešního bivaku.

 

 

 

 

 

Text a foto: Jaromír Šigut

POKRAČOVÁNÍ