Milan starší se chápe vařečky (krom jiného, vynikající kuchař) a my tři zbývající vytahujeme z „garáže“ našeho karavanu Jurajovu motorku. Jako první musíme vytáhnout spoustu věcí, nářadí i oblečení, než se konečně probojujeme k motorce. Ta bez předního kole vypadá trochu nezvykle, ale jinak by do velice malého prostoru, jenž karavan nabízí , nevešla. Však se také oba mladíci doma potili půl dne, než to tam všechno dostali. Postupem naší cesty a neustálým nakládáním a vykládáním dostávají takovou zručnost, že nakonec jim to i s montáží předního kola netrvalo více, než dvacet minut. Olda činí se svým motocyklem podobné a tak to u nás, se všemi vytahanými věcmi vypadá, jako v malém cikánském ležení. Motorka je venku, na stojanu a tak mám konečně možnost rozhlédnout se po okolí. Stojíme na malém kopečku, za námi město a po levé ruce zeď lemující letiště, táhnoucí se až někam za obzor, v dáli splývající s červenohnědí okolí. V pozadí hory, ze kterých jsme do města přijeli. Jinak všude, kam oko dohlédne štěrková až kamenitá pláň již výše zmiňované barvy, bez nejmenší stopy po vegetaci. Od města a po naší pravé ruce se táhne písko-kamenitá silnice opět až někam k obzoru. Koukáme, co se děje za zdí letiště, v současné době i bivaku. Prozatím dovnitř najíždějí jen doprovodná vozidla, která přijela po stejné silnici jako my. Je nádherná modrá obloha bez mráčku, sluníčko hřeje a je dokonce i teplo. K pocitu komfortu nám stačí jen trička, na opalování to však není. Co bychom také chtěli druhého ledna.
Do skvělého oběda nám rachotí vrtulníky, jež signalizují příjezd prvních závodníků na motorkách. Urychleně dojídáme, ještě něco bezodkladného s motorkami u nás a tak Jardu Katriňáka fotím už jen dlouhým objektivem za bránou bivaku. Dodělávám nejnutnější a jdu k bráně. První, jehož příjezd se mi z motorkářů daří ulovit je Ivo Kaštan. Když srovnám jeho příjezd s dojezdy mnohých motorkářů až někdy za tmy, je na tom Ivo velice dobře. Fotím další motorky, jejichž příjezd signalizuje zběsilé pískání píšťalek policistů, jichž je kolem brány bivaku, jako much. Při příjezdu kteréhokoli závodníka se zastavuje veškerá doprava a přednost má pouze „Dakar“. Musím uznat, že to tu mají ošetřeno perfektně. Zběsilost pískání se ještě znásobuje při příjezdu prvních automobilů. Samozřejmě fotím i když slunce není ke mně příliš laskavé. Stále více se propadá k zemi a svítí mi přímo do objektivu. Hledám vhodnou polohu, dokonce i blýskám, nic moc. Jdu na druhou stranu silnice, kde mám i svého osobního policistu, jenž mne chrání před projíždějící dopravou. Zaslouží ocenění. Nechci dělat zmatek v dopravě, první auta už jsou stejně doma a žádné další stejně nepřijíždí a tak jdu spět do našeho kempu s úmyslem vrátit se tu při příjezdu kamiónů.
Tady se stále usilovně pracuje. Olda vlastně chystá motorku už na svou dlouhou cestu a tak nic nechce ponechat náhodě. Zlobí jej satelitní telefon, bez něhož je v poušti ztracený. Vlastně nezlobí, akorát se na jeho kartu s ním nechce vůbec bavit. Aleš Krpec i Tomáš Vyvial z Oldovy posádky se snaží seč můžou. Myslím, že nakonec se jim telefon zprovoznit podařilo. Pozoruji, že okolo nás zhoustlo množství místních diváků. Dospělí sledují vše zpovzdálí, zato kluci a děvčata se odvažují blíže. Jsou fajn, ale když monotónně s kadencí těžkého kulometu opakují to své „mesijé“, leze to po čase na nervy. Zachraňují nás až přijíždějící policisté, kteří všem domorodým divákům vyhrazují prostor za nedalekou cestou. Chvíli máme pokoj, když však odjedou policisté hlídkovat jinde, vše se vrací do starých kolejí a opět to neustálé „mesijé“. Policisté svůj úsek objíždějí a tak se úprk a pozvolný návrat opakují v pravidelném intervalu, podle kterého by si člověk mohl řídit hodinky. Stíny se zatím prodlužují i venkovní teplota klesá a začínám tušit, že z plánované vyjížďky našich motorkářů už zřejmě dnes nebude nic. Olda sice prohání motocykl po okolí, ale je to spíše jen proto, aby vyzkoušel jestli mu fungují všechny navigační přístroje. Juraj byl už dávno tankovat u nejbližší benzinové pumpy. Taky Olda odjíždí za podobným účelem, ale to už dávno na všechno kolem padla tma.
Kamióny by už snad měly přijet a tak se vracím hlídkovat před bránu, se mnou skoro všichni z naší výpravy. Akorát Milan mladší hlídkuje v našem ležení. Před bivakem je s večerem nějak více živo. Připadá mi, že dovnitř chce vjet každý, kdo má kola. Cerberus se má co ohánět a teprve nyní oceňuji jeho nervy a profesionalitu. Občas je před bránou pořádný zmatek. Dovnitř chtějí vjet závodníci unavení z cesty a těšící se na odpočinek, v tom jim však brání couvající, jež nebyli vpuštěni a mezi tím spousta pěšáků, rovněž se snažících proklouznout dovnitř. A mezi tím Cerberus, jenž neochvějně rozeznává, kdo dovnitř patří a komu je vstup odepřen. Konečně přijíždějí první Kamazy a po nějakém čase i Karel Loprais se svým kolosem. Fotím, tak jako ostatní a Karel v tom mumraji vjíždí dovnitř. Mezi tím stále ještě přijíždějí auta a také opoždění motorkáři. Chci ještě vyfotit Macíka s Fajtlem v Liazu. Čekám dlouho, avšak zima a potřeba spánku mne vyhání do teplého lože.
Text a foto: Jaromír Šigut