Zatím co my spíme nedaleko Meknes, ve vzdáleném Nadoru startují do ranní tmy první motocyklisté. Pořadatelé mají vše spočítáno tak, aby s prvními ranními paprsky nového dne startovali první motocyklisté do měřeného testu. K tomu mají z Nadoru v ranním chladu dlouhých 237 kilometrů. Když klepe Olda na dveře našeho karavanu, je nejméně osm a to již určitě odstartovaly i první automobily. Nás se to netýká, my míříme přímo do cíle dnešní etapy „Er Rachidie“. Olda nám dává 15 minut na ranní kafe a hygienu. My na kafe kašleme, stejně nemáme nic k němu. Našim prvotním úkolem je nakoupit chleba. Opravdu za chvíli už startujeme a vyrážíme na další cestu. Spěcháme, ještě dnes musíme my i Olda nachystat motocykly na zítřejší, skoro 400 kilometrů dlouhý test, který chtějí Olda s Jurajem absolvovat společně se závodníky. Olda má v úmyslu hlavně vyzkoušet svůj motocykl před následujícími dlouhými etapami do Dakaru, které chce urazit sám, již bez podpory svého auta. Pro Juraje má být zítřek křestem v poušti a také v písečných dunách. Ještě nikdy nic podobného nejel a tak je trochu nervózní a zároveň se těší. Dneska, krom přípravy motorek, mají v plánu urazit i nějaké kilometry na seznámení s terénem. Proto spěcháme. Původně jsme mysleli, že pojedeme přímo, bez zastávky až do Er Rachidie, ale spánek přišel vhod. Po nějakých 20 kilometrech sjíždíme z dálnice a pomalu a nenápadně stoupáme do hor. Obdivujeme nádhernou krajinu polopopuště s občasnými trsy travin a občas řídkým porostem nízkých stromů. Vidíme stáda koz, jenž se pasou kdoví na čem, občas na zadních okousávají spodní větve stromů. Kuriózní jsou stopaři, kteří se u cesty (mimochodem velice kvalitní) zjevili kdoví odkud a aniž by mávali, čekají kdo je sveze. Postupně jsme si na ně zvykli a už nás nepřekvapují ani v místech, kde bychom žádný život nečekali. Oni trpělivě čekají. Po dlouhém přerušení naší cesty v přístavu máme zato, že jsme už poslední, kdo do Er Rachidie z konvoje „Dakaru“ jede. Záhy nás však předjíždějí další doprovodná vozidla a při první vynucené zastávce nám Olda oznamuje, že nedaleko za námi je Kahánkova doprovodná Tatra. Olda čeká, nás nutná potřeba chleba a naplnění žíznivé nádrže vyhání na další cestu. Tankujeme v nejbližším městečku a to již slyšíme burácení Tatry a Oldova Jezevčíka. Zapojujeme se do konvoje a stoupáme do hor. Cesta se točí a klikatí a my stoupáme a stoupáme. Morem jsou zde líně se táhnoucí náklaďáky, které soustavně zdržují a musíme je předjíždět. Tatra s přebytkem koní předjíždí hravě, Olda taktak stíhá a my děláme co se jen s líným karavanem dá. Jednou, a to se předtím delší rovinka zdála přehledná, se zrovna když jsme vedle dalšího dlouhého náklaďáku, kdoví odkud proti nám vynoří náklaďák další, menší. Naštěstí se to vše odehrává v asi 15 kilometrové rychlosti, takže my i řidič proti nám bezpečně brzdí. Stojíme čely proti sobě, my se posunky omlouváme a arabský řidič, s turbanem na hlavě, se směje od ucha k uchu. Nakonec se smějeme i my a máváme mu. Zatím se po naší pravé straně šine náklaďák, který jsme původně předjížděli. Vše se odehrálo v tak pomalé rychlosti, že jsme se ani nelekli. Konečně překonáváme hřeben, v příkopech dokonce vidíme zbytky sněhu a začínáme klesat. Později spatřujeme obě auta našich přátel, stát na malém plácku u silnice. Zrovna vylézají a tak nám zřejmě ani moc neujeli. Je asi půl dvanácté a oni se chystají snídat. My na snídani pomyšlení máme taky, zato nemáme chleba. Vykonáváme nejnutnější cestovatelské potřeby a jedeme dál, i když sliny v hubě se nám sbíhají. Jsme hodně ve vnitrozemí a tak občasná městečka a vesnice tomu odpovídají. Průjezd takovým městečkem je obtížný a připomíná naši vesnickou pouť, kdy se po ulici motají všichni kdo mají nohy. Mezi tím se proplétají auta řídké dopravy. Vyhlížíme něco, co by připomínalo pekárnu. V tom nám padne přímo do ruky člověk táhnoucí jakousi káru s velikými koly, plně naloženou kulatými, placatými bochníky místního chleba. Okamžitě zjišťujeme cenu a bez smlouvání platíme 10 Dirhamů za pět bochníků. Při zastavení jsme ucpali již beztak úzkou cestu. Nikdo netroubí, všichni čekají až uzavřeme obchod. Jedeme dál a hladově trháme první bochník na čtyři díly. Chleba je vynikající, křupavý a jak posunky prozradil prodavač, přímo z pekárny. První bochník padl jen tak, druhý jsme si již namazali sýrem a podobně jsme spořádali ještě další dva. Již víme co hledat a v nejbližším městečku nakupujeme dalších deset do zásoby. Pak již jen jedeme a jedeme. Později nás předjíždí Olda i Martin Kahánek s Tatrou a ještě později jsme v konvoji dalších doprovodných náklaďáků. Okolí vypadá ještě vyprahlejší a tak nás překvapuje, že v jednom z údolí do kterých sjíždíme, se najednou před námi rozprostírá veliká přehrada. Koukáme do mapy a zjišťujeme, že cíl naší dnešní cesty je asi jen 30 kilometrů před námi. Do města vjíždíme okolo půl druhé. Kamiónu, který jede přede mnou se držím zuby nehty a tak mne bezpečně dovede až před brány bivaku. Tam našemu úmyslu vjet dovnitř dělá přítrž známy Cerberus. Otáčíme a už nedaleko zdi jež lemuje letiště, kde je rozložen bivak, vidíme Oldova Jezevčíka. Parkujeme vedle, já hned vyskakuji fotit a ostatní se chystají připravit nějaké teplé jídlo. Ještě jsme nezačali a již nás slušně, ale nekompromisně vyhání policista pryč. Ukazuje místo trochu stranou na kopečku za zdí bivaku. Jedeme tam a hledáme místo pro kempování. Podobně jako my zde staví i ostatní karavany nám podobných diváků.
Text a foto: Jaromír Šigut