cestaztpet

Ráno vstáváme okolo sedmé a nic kolem nás nepoznáváme. Nejen závodní auta, ale i téměř všichni z doprovodů jsou už pryč. Rachotí akorát elektrocentrála poblíž nás, jejíž zvuk byl slyšet po celou noc. Lidé ze zabezpečení „Dakaru“ jež necestují auty, nakládají vše do letadel a ta po naložení i se svými pasažéry postupně odlétají. Tak se celý ten „cirkus“ stěhuje do dalšího etapového města, aby zde po vytvoření nového bivaku očekávali příjezd prvních závodníků. To se nás však již netýká. Vaříme ranní kafe a chystáme se k odjezdu a návratu domů. Dostali jsme nového spolucestujícího i s autem. Výprava Lopraisů řešila problém, jak dostat domů auto s jedním řidičem. Obrátili se proto na nás, jestli bychom nejeli spolu a při řízení se nevystřídali. Rádi jsme vypomohli a tak nás od toho rána bylo s Lubošem pět řidičů na dvě auta. Ještě předtím, než se definitivně obrátíme na cestu domů, chci svým spolucestujícím ukázat moderní letovisko na pobřeží Atlantiku, jež je od Tan Tanu vzdáleno asi jen 15 kilometrů. Asi hodinu se zde kocháme krásou Atlantiku a pak již definitivně míříme zpět na sever. Cesta ubíhá skvěle a okolo druhé odpoledne jsme již před Agadirem. Zde řešíme dilema, zda jet od loňska známou cestou přes hory do Marakeše a pak dál na Cassablancu, anebo neprozkoumanou cestou okolo pobřeží. Nakonec se rozhodujeme pro neprozkoumanou cestu okolo moře. Myslím, že jsme rozhodně udělali dobře. Vyhnuli jsme se rušné a přelidněné Marakeši a přesto, že silnice byla na mapě vyznačena žlutě, byla výborná. Každému doporučuji. Navíc jsme kousek za Agadirem v pozdním odpoledni narazili poblíž cesty na nádhernou dunu. Udělali jsme zde zastávku a Juraj neodolal, aby nevytáhl motorku a jízdu na písku si nezopakoval. Samozřejmě jsem fotil, ale světla kvapem ubývalo a tak je to na kvalitě snímků znát. Vařili jsme večeři a než jsme pojedli byla již černočerná tma. Soumrak je zde velmi rychlý. Pak jsme již jen celou noc jeli a nad ránem, snad okolo šesté jsme již kupovali lístky na trajekt v cestovce před bránou přístavu v Tangeru. Než se vyřídily formality, než jsme se nalodili a než jsme sjeli z lodi na španělském území bylo již jedenáct dopoledne. Snídali jsme cestou na lodi a pak jsme se již ničím nezdržovali. Španělsko nás přivítalo nevlídným počasím a silným lijákem. V horách nad Granadou dokonce sněžením. Jedeme dálnicí po pobřeží po stejné trase, jako loňský ročník „Dakaru“. Čím víc jedeme k severu, tím se počasí lepší. Pokud však někde déle zastavíme, začíná pršet. Připadá nám, že nás to špatné počasí stále dohání. Okolo druhé, možná třetí v noci míjíme Barcelonu a pořád uháníme k domovu. Po takové dlouhé cestě už se každý z nás těší domů. Zastavujeme pouze k tankování a k přípravě jídla. Výhodu máme v tom, že v karavanu je postel vždy připravena, takže se při řízení i spánku střídáme. Lyon už míjíme za dne a večer, zaznamenáme vysoký provoz na německých dálnicích v souvislosti s návratem řidičů z vánočních prázdnin a snad okolo desáté protínáme českou hranici. Hned u první pumpy na českém území se definitivně rozdělujeme. Já se stěhuji se všemi svými věcmi k Lubošovi do Nisanu. Ten mne cestou do Frenštátu vysadí doma. Dozsovci mají obavy z velikého množství sněhu na horských silnicích cestou přes Bumbálku a tak raději pojedou rovinami na Trenčín a pak dál do Liptovského Mikuláše. My uháníme k domovu, co to jde a okolo třetí mne Luboš vysazuje před domem. Je brzké nedělní ráno. Tak končí mé další africké dobrodružství.