2den

Samozřejmě. Po procitnutí 1.ledna je už bivak skoro prázdný, i když abych přiznal probudilo mne rachocení odjíždějících motocyklů. Po vykouknutí z karavanu vidím po včerejším mumraji jen pár zbylých doprovodných kamiónů. Lopraisova Tatra a Macíkův Liaz jsou ještě na místě, jak se dozvídám, startují asi až za hodinu. Šidíme žaludek kafem a urychleně odjíždíme. Proplétáme se ranním městem, policisté celkem spolehlivě signalizují, účastníci „Dakaru“ mají dokonce vyhrazen svůj dopravní pruh. Až nyní za dne si uvědomujeme, jak je Portomayo rozlehlé. Stále sdílíme trasu s odjíždějícími závodníky, což se asi po třiceti kilometrech mění. Závodníci odbočují na start druhého evropského testu, my na test kašleme. I tak nestihneme start třetího dne v Maroku ve městě Nadoru. Původní plán, jet do Nadoru, měníme. Údajně cesta z Ceuty do Nadoru dlouhá okolo 350 kilometru je rozbitá a špatně sjízdná, a stejně jako všechna doprovodná vozidla i my jedeme do Algeciras, kde se přeplavíme do Tangeru. Pokračovat pak chceme zkratkou do prvního marockého etapového města Errachidie. Nyní uháníme po dálnici, směr španělské hranice. Těsně u španělských hranic, dokonce i vidíme z dálnice cíl a čekající doprovodná vozidla, je konec měřeného testu dlouhého 115 kilometrů. Zde se naše a cesta závodníků opět sbíhá. Aniž to tušíme, tím, že jsme test vynechali, předjeli jsme celé startovní pole. Na první španělské benzince zastavujeme, abychom nabrali vodu a taky počkali na Oldu jenž vyrazil později za námi. Překvapil nás nezvyklý počet lidí parkujících u benzinky. To se nám záhy vysvětluje. Přijíždějí první motorkáři, všichni z týmu Gauloises, aby zde natankovali. Bleskově vybaluji foťák, abych to zaznamenal. Závodníci se moc nezdržují, přesto pro fotografující fanoušky i pro mne dělají pár póz. Po natankování startují a mizí v dáli. Do Malagy, kde se nalodí, mají ještě spoustu kilometrů. I my rychle balíme a odjíždíme pronásledovat Oldu jenž kolem benzínky profrčel, aniž si nás všiml. Nevadí, máme přece telefony. Asi po 100 kilometrech v Seville se naše a trasa závodníků definitivně rozděluje. My míříme na jih, přímo na Algecíras. Na nejjižnější výspu Evropy přijíždíme okolo čtvrté, děláme cvičně dva okruhy městem a přitom hledáme alespoň jednu otevřenou večerku, kde bychom nakoupili chleba, pečivo a podobné potraviny na cestu do Afriky. Je 1. ledna, svátek, takže marně. Po neúspěšném hledání nakonec končíme za branou přístavu ve frontě na lístky na loď. Nekonečné popojíždění v kolonách čekajících na nalodění. Záme jak to tu chodí a tak jsme trpěliví. S námi zde postává spousta doprovodných vozu z kolony „Dakaru“. Nakonec, zhruba po dvou hodinách i nás spolkne nenasytná tlama převozní lodi jménem Banasa. Vystupujeme z auta a míříme palubami nahoru. Získáváme a vyplňujeme lístky, jenž musí vyplnit každý, kdo hodlá navštívit Maroko, vyplňujeme taky zelený papír pro auto, který je v Maroku víc, než techničák. Konečně už téměř za šera loď odráží od břehu. S vyplutím lodi začíná na horní palubě pracovat pasový úředník. Spolu s ostatními „dakaristy“ a neevropsky oděnými marokánci vystáváme nekonečnou frontu, aby i nám úředník vrazil do pasu razítko a tím nás přivítal na území Maroka. To ještě stále plnou rychlostí plujeme. Cestu si krátíme nakukováním přes zábradlí na pěnící vlny okolo lodi a pozorujeme tmavé moře. Venku je však zima a tak opět mizíme v útrobách lodi. Zhruba po hodině loď natáčí ke shluku světel na obzoru a my tušíme Tanger. Netrpělivě čekáme v autech, kdy se vrata lodi otevřou a těšíme se, že budeme odbaveni mezi prvními. Stojíme totiž úplně vepředu a loď budeme opouštět úplně v čele. Už jsme na pevné zemi a řadíme se do správné fronty na odbavení. Jsme tak páté, šesté auto v řadě od budovy celnice, Oldův jezevčík za námi a ještě za ním Leoš Loprais s dalším karavanem. V tom se stala ta chyba. Místní zřízenec, kterých tam poskakuje plno, si všímá naší nálepky, mává rukama a posílá nás na odbavení do kolony zřízené pro vozidla „Dakaru“. Pod dojmem toho, že odbavení bude snadnější točíme a opouštíme perfektní pozici. Při točení se před nás dostává jak Olda, tak i Leoš. Jsme úplně v jiné frontě, mnohem delší, avšak rychlejší. Úředníci jen zapisují startovní čísla a auta mizí ve tmě. Oldův Jezevčík, zhusta polepený nálepkami taky proklouzává, Leoš na mávání k zastavení nedbá a i on mizí ve tmě. Nás však definitivně zadržují. Nemáme startovní čísla, nutná pro hladký průjezd touto kolonou, radí se co s námi a pak nás staví stranou. S námi jsou podobně postiženy další čtyři karavany. Stojíme a smutně hledíme na mumraj kolem. Mezi tím kolem nás projíždí jeden doprovodný kamión „Dakaru“ za druhým a nám začíná být jasné, že na řadu přijdeme až nakonec. Už stojíme dobrou hodinu a pořád se nic neděje. Konečně se i s námi začíná jednat. Řidiči ostatních karavanů a taky úředníci připomínají větrné mlýny a máváním rukama víří vzduch. My řeč neovládáme a tak se do vířící debaty nezapojujeme. Nakonec i nám posbírají papíry, Milan mladší jenž zrovna řídil pobíhá po nějakých kancelářích. Po dalších dlouhých minutách (skoro hodině) čekání nás navštěvuje úředník a se šibalským mrkáním požaduje pět euro za rychlé vyřízení. Milan starší zuří, ale co mu zbývá, nakonec platí. Nejedná se mu ani tak o ty peníze, štve jej, že za to čekání ještě musí platit. Přejezd marockých hranic je vždy malé dobrodružství a tentokrát jsme chybu udělali my. S úlevou projíždíme poslední bránu přístavu a hrdě ukazujeme zelený papír, který jsme tak obtížně vybojovali. Ulicemi Tangeru kličkujeme s jistotou znalců, už jsem zde loni jel, a nakonec šťastní svištíme po nové dálnici směrem na Rabat. Je skoro půlnoc a my se pokoušíme esmskami kontaktovat s Oldou. Ten hlásí, že je nedaleko Rabatu a my pohledem do mapy zjišťujeme, že je zhruba 200 kilometrů před námi. Jedeme po nádherné dálnici a bojím se pouze toho, aby nás nepřepadla mlha, podobně jako loni. Mlha se nekoná a i my míjíme Rabat a sjíždíme na odbočku na Meknes. Stále dálnice, jede se výborně. Olda hlásí polohu benzinky u které parkují a jdou spát. Po nějakém čase i my neomylně nacházíme benzinku (v širém okolí jediná), stavíme se za Oldova Jezevčíka, ani nevylézáme z auta a jdeme spát.