Těch 200 kilometrů do Qwarzazate nebyla žádná legrace. Prvních 100, vlastně těch, co už jsme ujeli a nyní jsme je absolvovali zpět, ještě šlo. To byla rovina. Avšak hned za křižovatkou, na které jsme se na tuto silnici dostali, se pojednou začala silnice zvedat do hor a zbývajících 100 kilometrů jsme ujeli v serpentinách ať už ve stoupání a nebo klesání. Silnice byla úzká, navíc závodní auta, jež si v zatáčkách najížděla, vyházela na silnici spoustu většího či menšího kamení z krajnice. Bylo to nepříjemné a místy i nebezpečné. Naštěstí jsme pro tmu dolů ze srázů neviděli. Konečně jsme, asi ve dvě i my dorazili k bráně bivaku, kde nás samozřejmě bdělý Cerberus nepustil. Zavděk jsme vzali malým prostranstvím za zdí bivaku, kde už nocovali se svým karavanem Lopraisovci. Výbornou schopnost vyjednávače a člověka, jež zařídí všechno opět projevil Aleš Krpec z Oldovy posádky, jenž ještě teď v noci zaběhl do bivaku (jak se tam dostal, kdo ví?) a přinesl Jurajovo náhradní kolo, jenž jsme půjčili nešťastnému Francouzovi. Byli jsme spokojeni, strachovali jsme se, že se s ním již neshledáme. Téměř vzápětí usínáme s předsevzetím, že v pět vstáváme a jedeme na start příštího testu, vzdáleného 187 kilometrů. Jenže člověk míní avšak tělo zničené únavou velí jinak. Probouzíme se před osmou a jak posléze zjišťujeme v bivaku již není skoro nikdo i karavan Lopraisovců je již dávno pryč. Startujeme, ale víme, že co jsme zaspali již nedoženeme. Až na start testu jedeme stejnou silnicí po níž už před námi projeli závodníci. Opět projíždíme serpentinami Anti Atlasu. Víc, než slova o naší cestě napoví fotky. Ze závodů toho už moc nevyfotím a tak fotím alespoň nádhernou marockou přírodu. Je to za jízdy, často přes přední špinavé sklo, ale myslím, že to stojí za to.
Až do městečka Foum-Zguid, za nímž začínal test, je to opravdu dobrodružná cesta po úzké silnici s jedním pruhem. Dál již byla silnice nádherná. Za nějaký čas přijíždíme k místu, kde trať testu kříží naši silnici. Zastavujeme, chvilku koukáme, fotíme a jedeme dál. Dobrodružství jsme asi zažili málo a tak nám začíná docházet nafta. Čerpací stanice však žádná v dohledu. Spoléhali jsme na vesnici, či městečko, jež nám signalizovaly ukazatele asi dvacet kilometrů před námi. Avšak ani zde žádná pumpa. Pokračovat dál by už bylo riskantní a tak zastavujeme před malou restaurací. Snažíme se domorodců systémem ruka, noha poptat po čerpací stanici a ti souhlasně kývají hlavami a posílají nás do nějaké boční uličky. Ulička se čím dál více zužuje, benzinku bych tu rozhodně nečekal. Když už si nevíme rady, ptáme se nějakého zevlujícího mladíka a ten souhlasně kývá a ukazuje na větší barák před námi. Z garáže, či co to bylo vychází muž a i jemu vysvětlujeme, že potřebujeme.naftu. Ten záhy vytahuje nějaký umolousaný kanystr nevábného vzhledu a oči mu dychtivě planou při pohledu na bankovky, jež Milan vytahuje. Milan se ptá: „nafta?“ a on kývá hlavou a odpovídá: „mazut“. Kroutíme hlavou, že z obchodu nic nebude a jeho lačné zraky sledují peníze, jež Milan schovává. Kdoví na co to ten člověk má, ale pochybujeme, že by na to naše evropské rozmazlené auto jelo. Couváme a vracíme se k restauraci. Tady mezi tím přijelo pár terénních aut s evropskými značkami. Snad Španělé, nebo Portugalci. Prosíme tedy je a oni nám prodávají dvacet litrů z rezervního kanystru. Ihned naftu přeléváme a jsme zachráněni. Platíme, děkujeme a vyrážíme na další cestu. Až asi po dalších třiceti kilometrech vidíme v městečku čerpací stanici, sice nevábného vzhledu, přesto zastavujeme a čepujeme do plna.
Přijíždíme do předpokládaného místa cíle dnešního testu, ten však nemůžeme nalézt. U silnice stojí nějaký doprovodná vůz se startovními čísly. Zastavujeme a vyptáváme se na cíl testu. Posádka kroutí hlavou a vysvětluje, že bychom museli zpět na křižovatku, kterou jsme projeli a pak asi dvacet kilometrů do pouště. Je tam však špatná cesta a my bychom tam s naším autem neprojeli. Vzdáváme to tedy a pokračujeme rovnou do bivaku, do Tan Tanu. Momentálně nám do cíle schází přibližně 180 kilometrů. Po vzdálenostech jenž jsme už ujeli si připadáme jako za humny. Při tankování na čerpací stanici v TanTanu nás najednou někdo oslovuje slovensky. Jsme překvapeni a zjišťujeme, že to je mechanik maďarského závodního vozu, který tu v myčce myje. Dáváme se do řeči a zjišťuje, že jsme tady krom Jardy Katriňáka jediní Slováci, kteří se „Dakaru“ účastní. Já už se za Slováka pomalu považoval taky. Pozval nás do bivaku na prohlídku jeho závodního auta a pak jsme se rozloučili. To už jsme skoro v cíli. Zbývá zdolat kopec nad Tan Tanem a pak jen odbočit doleva na letiště, kde se ostatně jako pokaždé bivak rozkládá. Kupodivu v Tan Tanu žádná omezení vstupu divákům nejsou kladena. Jen karavany diváků mají prostor stranou od veškerého dění. Těžko se to počítá, ale je jich tady spousta. Zajíždíme tedy co nejblíže pracovnímu prostoru a vyrážíme sledovat, co se u jednotlivých týmů děje. Opravdu je na co koukat. Vozy jsou odstrojeny a je možno si je prohlédnout tak, jak to jindy nejde. Pracuje se do pozdní noci, mnohé týmy až do rána. Zítra má být nejdelší etapa a tak první motocykly startují už okolo druhé. Na „Dakaru“ se závodníci moc nevyspí. Obcházíme všechny známe a loučíme se a přejeme štěstí do dalších etap. Tato etapa byla pro nás poslední. Zítra vyrážíme na cestu domů. Dnes jsme dosáhli nejvzdálenějšího místa naší cesty. Milan Dozsa starší vstává před druhou a jde se podívat na ranní start Jardy Katriňáka a rozloučit se s ním. Budí i nás ostatní, ale my jsme tak zmordovaní, že se nedáme. Ráno nám pak nadává, ale to bude až ráno.
Text a foto: Jaromír Šigut